Strhl se silný vítr,
když jsem procházel
tím podivuhodným hájem.
Měl jsem strach rozhlížet se kolem sebe
oči jsem stále upíral
na sotva vyšlapanou stezku přede mnou.
Vždyť jen okamžik nepozornosti stačí,
abych zbloudil,
jen na moment zapomenout
na vytyčený cíl
znamená vrátit se zpět
do tvojí oprátky, co pálí.
Šel jsem navštívit svou nejmilejší přítelkyni,
kouzelnici, která cestu ke svému domovu
obklopila mnoha nástrahami,
aby každý hlupák cestu k ní nalézti
bez úsilí nemohl.
A já jako každý druhý dlouho bloudil
dokonce cestu jsem nadobro ztratil na nějaký čas.
Sedl jsem si pod skloněné větve starých stromů,
v místech, kde mnohý přede mnou přestal doufat
a plakal jsem usedavě,
protože jsem měl strach, že jsem ztracený nadobro,
opuštěný a světlem ve tmě zapomenutý.
Všechny směry dokola temné se mi zdály,
uvnitř mého srdce byla tma znenadání
a chmurné myšlenky mne přivedly
až k obavám o sebe sama.
Měl jsem u sebe trochu ovoce
a chladné vody z pramene,
tak jsem se občerstvil na těle
a prosbou úpěnlivou i na duchu.
Zatímco jsem prosil Pána milovaného o pomoc
padla na mne veliká tíha a únava
až jsem ani nevím jak usnul.
Zdál se mi hrozný sen,
že jsem se samotným Satanem
v jedné místnosti uvězněný.
Snažil jsem se od něj utéci, ale nedalo se
díky silným zdem a těžkým dveřím
až jsem ho obelstil slibem, že se vrátím,
když mne jen na chvilku pustí ven.
A tak se mi podařilo utéct,
ale on brzy poznal, že vrátit se
v úmyslu pranic nemám
a vyřítil se za mnou.
Křičel strašlivě a házel na mne
co mu pod ruku přišlo -
těžké a obrovské kusy zdí a trámů
starého hradu, který se rozpadal.
Celého mne zavalil těžkými balvany
až jsem se nemohl ani hnout
a měl jsem pocit, že mě nadobro
pod tou tíhou uvězní
a již nadobro budu ztracen.
Taková hrůza mne zachvátila,
že snad ze spaní jsem musel křičet
aby všechna zvířata v tom lese se mnou soucítila.
Avšak v tom snu jsem takové zoufalství
snést nemohl.
V té chvíli nejtemnější od samého pekla nejnižšího jsem se odrazil
ne, ne, ne, volal jsem a všechnu zátěž, kterou na mne zatím
navalil jsem ze sebe schodil.
Odvalil jsem kameny a trámy,
obrovskou silou jsem zpřetrhal
provazy kterými se mne snažil spoutat
a v té síle náramné jsem vyletěl
vzhůru až do nebe k naprostému osvobození...
a v tom jsem se probudil.
Ach, to jsem se cítil úplně jinak
než když jsem předtím usínal!
Probuzený a plný radosti z přestátého boje,
rozhlédl jsem se kolem sebe
a spatřil cestu mezi stromy,
která mě přímo volala,
abych se po ní nadále ubíral.
Měkké paprsky ji osvětlovaly
a zelená barva houštin a kapradí
přímo hladila mé staré vyprahlé srdce
jako nové zamilování.
Tak jsem byl šťasten,
že jsem samou chválou začal zpívat
a chválit Boha, že mě dovoluje poznat
tolik podivuhodných věcí.
Vždyť ta nejčernější tma
a největší zoufalství
přicházejí těsně před úsvitem.
Pán mi tak ukázal, že není čeho se více bát
a já si byl již jist,
že směr už neztratím.
A tak jsem pokračoval v cestě.
Zpíval jsem téměř celý zbytek cesty
a můj strach se v radost proměnil
jako mávnutím kouzelné hůlky.
Těšil jsem se na svou přítelkyni
a procházejíc krajinou,
která mi počala býti povědomá
cítil jsem, že brzy budu u ní
a o to větší radost jsem zažíval.
Navečer jsem došel na úbočí známého kopce,
na okraj voňavé louky, kde jsme mnohokrát promlouvali.
Stála tam velká kamenná studna
a má nejmilejší přítelkyně
seděla na jejím kamenném okraji v zamyšlení.
Jak byla krásná v tom usebrání,
nechtěl jsem jí náhle přerušit
a tak jsem se zastavil na kraji louky
pod rozkvetlou jabloní.
Pravou dlaň jsem položil na drsný kmen stromu
a pozoroval mou nejmilejší přítelkyni
jako tajný ctitel
skrytý ve stínu rozkvetlého větvoví.
Chtěl jsem prodloužit ten slastný okamžik,
kdy se raduji z toho, že setkání je tak blízko.
Pozoroval jsem ji.
Tak krásná jako té chvíle mi ještě nikdy nepřipadala.
Její krása vždy brala dech, ale tentokrát,
měl jsem pocit, že snad nejsem sto
vnímat tu krásu
a vědomí přitom neztratit.
Probudil jsem se při setmění.
Chvíli jsem netušil, kde jsem se to vlastně ocitl.
Větve rozkvetlého stromu nade mnou
stínily nebesa
a má nejmilejší přítelkyně byla pryč.
Okraj studny byl prázdný
a mne píchlo bodavě vprostřed hrudi.
Ulekl jsem se, ale jen na okamžik.
Vždyť už je to kousek k jejímu obydlí
a tu cestu co zbývá dobře znám.
Přesto jsem byl rozmrzelý,
že jsem se neudržel bdělý
a nechal jsem jí odejít
zatímco jsem spal.
Vydal jsem se tedy znovu na cestu,
ale již jsem si nezpíval, již jsem se neradoval,
byl jsem rozmrzelý a trpce jsem si vyčítal nepozornost.
Tím více jsem spěchal,
a usiloval jsem velice,
abych už byl opět u mé přítelkyně
a mé chmury, aby se rozpustily jako sníh.
Až za tmy jsem dorazil na palouk před jejím domem.
Dům nemá ani malý ani velký,
na okraji lesa, vedle černé skály
a vysokého jasanu a dubu
(mezi kterými vysí natažená
velká plátěná houpačka.)
Všechna okna již byla zabedněná,
jen to největší propouštělo
mihotání plamenů v ohništi.
Dveře nebyly zamčené,
stiskl jsem kliku
a vstoupil do tmy.
Velká místnost byla
střídavě ozařována
plameny z velkého ohně.
Má přítelkyně seděla na lavici u ohně
a cosi nad ním připravovala.
Její stín se pohyboval na stěně
mezi pablesky pohybujících se plamenů.
Díval jsem se na stěnu
a nevěřil svým očím.