BOTIČKY

tiše, ach tiše,

botičky.

Jste moc hlasité,

jako krůčky té,

co mne mlčky navštívila,

po tisícáté...

Je to tanečnice

v rytmu mojí pohrudnice,

dýchám zhluboka,

tak je divoká!

Chci tě, říká, chci tě!

Prostoupím tě

náležitě,

překročíš-li ke mně práh

hnedle poznáš

co je strach.

Na vrcholku hory, ze všech strastí,

budem tančit nad propastí.

Mlčím

a jen ji pozoruji,

z mlhy mračna vystupují,

zahalená je v nich celá,

rozpustím tě (se)!

zakřičela.

Ráno vzešel jasný den,

slunce rozpustilo ji jak sen

a já tu zbyla - velectěná,

cítím se však opuštěná.

Cítím se však opuštěná.

TEMPLÍČE
Malichernosti a malichernosti,
sleduju je
a odřezávám od kosti.

Ptáci nalítávaj
na hořící stoh,
nevím proč a jakej to má cíl,
prý k nepochopení hluboký a sladký.

Ale tady na Zemi
cítím jen bolest
a pach spálených křídel.

ACH JÁ ZOUFALEC!
Potkal jsem Krista
ve špinavé uličce.
Plazil jsem se,
chromý a v prachu,
ale ty oči
nejsou rozumem k pochopení.

Kdy už konečně přijdeš?
Při tom nakupování,
pomlouvání,
konzumování
a sraní,
hynu steskem, Lásko!

***
Dřevěný muž
se procházel v ohni
a zpíval píseň o Tvojí slávě.
Jenom jsi seděla u kamen
a mlčky přikládala.

Haleluja,
hosana ráma,
tak už konečně
nehoříš sama!

Když jsem tě chudáku obětoval,
bylo to pro vyšší dobro,
hluboká a slaměná,
tak proč skučíš a trápíš se?

Před Bohem jsem bez jména...

***
Dnes je mi smutno,
krásně, bolavě smutno...
otevřu se ti někdy?

Hraju si ve svém lesíku
pod korunami borovic,
přicházíš po vyšlapané stezce z údolí,
ale
otevřu se ti někdy?

Můj rybníček je zakalený,
kořeny starých stromů,
bahno a rákosí,
paprsky skrze hladinu,
jsem okouzlená tím nazelenalým úsvitem,
objímám celý vesmír,
ale otevřu se ti někdy?